Válečné poměry v roce 1805 ve městě Slavkově a okolí dle dobových zápisů

Litografie: E. Lami / archiv: J. Seifert

29. 11. 2008
Slavkov v tom čase podléhal samostatné správě, tak jako předměstí ulice Špitálská a Židovské město Austerlitz.

Dle pamětní listiny z roku 1835, jež byla vložena do báně Hodinové brány, vtrhli Francouzi do Slavkova dne 21. listopadu roku 1805 pod vedením maršála Soulta a zůstali zde v ležení do 28. listopadu před bitvou 2. prosince. Denně požadovali od zdejšího velkostatku na 5000 bochníků chleba o váze 3 liber (1,68 kg), 1000 měr (7000 litrů) ovsa, 2000 otýpek slámy, 120 centů sena.

Vojsko ruské a rakouské ustoupilo ke Koryčanům. Na rekvisice v roce 1805 vyplatilo město 2779 zlatých v hotovosti a za poskytnutí 42 vozů pro ruské vojsko k přepravě do Pohořelic vyplatilo 294 zlatých. Na slavkovském zámku pobýval ruský car Alexander a rakouský císař František I. den před bitvou 1. prosince. Tehdy bylo město obsazeno opět spojeneckou armádou postupující k Brnu, před kterou Francouzi záměrně ustoupili do posic připravené pasti na prateckých výšinách s údolní rybniční soustavou a bažinatým terénem na říčce Litavě i Rakovci.

David Krampfliczek, který bydlel v židovském městě vedle Hussova domu (Kořínek) vzpomínal:

„…Na bBrněnské ulici se objevilo asi deset kozáků. Drželi v rukou peníze a žádali ,,Laiberle Brott“ – bochníček chleba (vyškovské německé nářečí). Tam, kde dnes bydlí … měl Chaim Kunstadt pekárnu. On zazdil mezitím okna cihlami, neboť se vědělo, že dojde k bitvě. Kozák si sehnal žebřík, vymlátil u jednoho okna cihly, vnikl dovnitř a odnesl několik bochníků chleba a odjel směrem ke Špitální ulici. Později zazněl ulicemi krásný zpěv pocházející z tisíců hrdel pomalu projíždějících kozáků.

Byli to vousatí muži, jež jeli na malých koních s dlouhými kopími na ramenou. Potom pochodovala pěchota, dělostřelectvo i jiní celý den a i ten další bez přestávky. Na cestě mezi hradbami a hřbitovem tábořili panduři v rudých kabátech (hraničáři). Třetí den odpoledne přibyli ruští gardisté v modrých sametových uniformách lemovaných zlatem. Přijížděli na šedých koních v huňatých kožešinových čepicích. Čtvrtý den za svítání se rozezněla tak kanonáda, že okna v celém městě řinčela. Na všech křižovatkách cest museli místní občané stát a ukazovat cestu. Můj otec a jeho bratři vylezli na půdu a pokukovali na ulici a silnici. Dopoledne přijel k radnici zraněný jezdec a nařídil, aby mu sehnali průvodce do Žarošic, což bylo přikázáno židovskému soudci Joachimu Eketeierovi. Hned na to přijeli další dva jezdci v parádních uniformách (uvádí cara? a císaře?). Museli již vědět o ústupu jejich armád, neboť jeli ze všech sil a soudce s nimi. Vrátil se nemocný na plíce a brzy na to zemřel. Jeho žena dostala roční penzi 80 zlatých.

Když dorazili Franzouzi do domu mých prarodičů, přišlo šest mužů s hudebními nástroji. Otevřeli okna a dveře, rozdělali na podlaze oheň a opékali na rožních kuřata. Jeden seržant zabral postel mého dědečka, ti ostatní spali po lavicích. Prarodiče spali na půdě. Druhý den ráno vzal seržant jeden polštář, strčil ho mému otci do ruky a odvedl ho na zámek do druhého pokoje vedle zámecké kaple. Když oba sešli na zámecký dvůr, šel jeden důstojník, spíš malý než středního vzrůstu, směrem k vyhlídce na Panskou ulici. Seržant se postavil do pozoru a salutoval. Když ten důstojník přešel, řekl seržant mému otci ,,Bonaparte Napoleon“. Ale mého otce zajímal černý voják. Takovéhoto člověka můj otec ještě nikdy neviděl. Byl to trubač. Otec za ním běhal a kdykoliv troubil, díval se mu do tváře. Potom hlídal na brněnské bráně (věži u hřbitova) a také na tu jej otec následoval. Ten muž začal být zlostný a kopl ho do žeber tak, že spadl na záda a v bolestech se odplazil do výklenku, ze kterého vylezl po více než hodině“.

Armády se přes Slavkov převalily čtyřikrát během 2 týdnů. Z farního chrámu bylo pokradeno Francouzi mnoho kostelního nádobí. Od francouzské armády byla taktéž poškozena kaple svatého Urbana nad městem. Pro její značné poškození bylo v roce 1816 rozhodnuto o jejím stržení.

Značné škody způsobila francouzská armáda v zámecké obrazárně rodu Kouniců. Kníže Dominik Ondřej Kaunitz-Rietberg utrpěl ztrátu zrekvírováním 140 obrazů velké umělecké ceny ze slavkovské zámecké obrazárny.

O poměrech po bitvě vypovídají paměti pěšího granátníka císařské gardy Jeana-Roch Coigneta: ,,…U Pozořic přišli naši kořistící vojáci na úly s medem. Aby se mohli medu zmocnit, podpálili obrovskou stodolu a ten požár nám posvítil, abychom mohli přinést všechno, co jsme potřebovali k přečkání ledové noci. Nazítří jsme šli do Slavkova, chudé vsi se slaměnými střechami a se starobylým zámkem. Našli jsme ale v chlévech a stájích toho starého sídla na šest set ovcí a ty se hned v gardě rozdělily“. Císař Napoleon pobýval na slavkovském zámku od 3. do 7. prosince, aby se odebral zpět do Brna.

Farář F. Horký zapsal den po bitvě: ,,Do smrti nezapomenu na obraz rozličných ran zbídačených zde ležících a ještě neobvázaných. Tomuto rozbili rameno, jinému ustřelili nohu, jinému obě oči, ten měl roztříštěnou hlavu, zohavenou tvář, i trupy lidské sebou trhající, některým scházely obě nohy, jiným sražena tvář, že bylo viděti chrup i jazyk, mnohá tvář krví zbrocena a zpitvořena, že ani oči ani nosu nebylo rozeznati, hlavy ze zejícími ranami, na padrť rozbitá lidská těla, mnohá s vyhřezlými vnitřnostmi, kůň s ustřelenou zadní nohou vstával a zase padal a ze třmene visela mu dolní polovice lidského těla…‘‘.

P. P. Střídovský: ,,…V Telnici na farním poli vykopány šachty, z nichž jedna naplněna 60 těly, druhá 50 a třetí asi třiceti Rusy i Francouzi pohromadě“.

Počty padlých nejsou přesně doloženy pro velkou úmrtnost po bitvě. Odhaduje se počet zemřelých a padlých na 30 000 osob bez zápočtu zemřelých civilních osob.

Dle pamětí Ignatze Krampflizcka byli do židovského špitálu v ulici Široké (dnes Koláčkovo náměstí) přivezeni těžce ranění z bojiště den po bitvě z obce Vážany 3. 12. 1805. Na nářek a křik těchto raněných nemohl jeho otec David po celý svůj život zapomenout jak byl hrozný. Židovská obec musela dodat víno, maso a povozy. Také pět židovských zraněných bylo přivezeno do židovského špitálu, kteří zanedlouho zemřeli a v neděli byli pohřbeni.

Přítomnost generálů mírnila chování vojínů ve městech, avšak na vesnicích a obzvláště na samotách, myslivnách i mlýnech vojáci a vojenské hlídky surovým způsobem loupili a týrali obyvatelstvo.

Dne 2. prosince bylo slyšeti ve Ždánicích od Slavkova hřmění děl a navečer zvěděli lidé výsledek bitvy od utíkajících Rusů, kteří přenocovali v lese a spálili hájovnu ,,U slepice‘‘.

Příbuzný Napoleonův generál Bernadotte se svým 1. armádním sborem vyrazil od Slavkova 3. prosince na Žarošice. Mezi Rusi a Rakušany prchajícími do Uher bylo mnoho raněných. Byla to armáda, které nikdo nevelel.

Ruský kníže Adam píše: ,,…Při projíždění vesnicemi jsme slyšeli jen zmatený křik vojínů, kteří hledali zapomnění svého zlého osudu v pití. Obyvatelstvo tím těžce zkoušelo a všude kolem nás se odehrávaly nevázané scény. Nebyly to pluky, ani armádní sbory, byly to jen tlupy, které prchaly v nepořádku, plenily a zvyšovaly jasně tento obraz zoufalství‘‘. V Žarošicích bylo poslouženo vzácným hostům Jeho Veličenstvu caru Alexadrovi a císaři Františkovi jen mísou brambor bez soli.

Hospodář Jan Horák napsal: ,,…Mezi Brnem a Slavkovem byla patálija s Rusama. Rusi prohráli a Francouz zvítězil. Potom rabovali, kde co popadli, jak od šatů, tak od živnosti, i dobytek. Lidi na cestě ze šatů vyslíkali a z botů vyzouvali a vína zvytáčeli‘‘. K lidem se chovali Francouzi s násilnou bezohledností obírajíce je o prádlo, šaty a obuv, neboť nebyli zimě zvyklí.“

J. Vrbas: V Žarošicích byla podívaná! Vojáci posnášeli z osady dřevo a věci ze dřeva, pluhy, brány, povozy, nářadí, ploty a topili jimi. Vojenská chasa si v tom kraji počínala tak nevázaně, že sousedé i kněží utekli před ní do lesů a tam pobývali trápeni hladem, žízní i zimou.

Ještě horší chvíle nastaly Ždánicím po odchodu dragounů. Dne 7. prosince se vplížili do městečka francouzští marodéři (vojíni ve službě vysílení, ochablí, táhnoucí za vojskem) a jali se nelidsky rabovati. Z jejich počínání vzešel toho večera dvakrát oheň. Po stížnostech obyvatel ponechal zde maršál Bernadotte důstojníka s 20 husary k zajištění pořádku. Mezitím přibylo do Ždánic dalších 21 nových zdravých loupežníků, kteří zajeli k panskému sklepu a tam pili. Ostatní marodéři zle řádili po domech dle libosti a sousedé jim museli dáti vše, na co si smyslili, neboť byli horší než dragouni. Potom se husaři rozjeli po městečku, do polí, do vinohradů a do lesů, tam bili a tloukli šavlemi lidi, z nichž mnozí z toho měli smrt. Pod takovou záštitou drancovali marodéři až do večera, načež odjeli s husary a odvezli lupu plné 2 vozy a 2 bečky vína.

Na katastrálním uzemí města Slavkova se nacházejí dvě známá hromadná pohřebiště padlých a zemřelých vojínů. Při starobylé barokní boží muce pod Zlatou horou z přelomu 17. a 18. století jsou pochováni v lazaretním hrobě vojíni zemřelí ve městě Slavkově po bitvě. Druhé pohřebiště padlých z bojů předsunutých jízdních hlídek před bitvou se nalézá při boží muce na vozové cestě na Frédách pod svatým Urbanem.

II. Vpád Francouzů na Moravu

P. Alois Ličman: Znova bylo město Slavkov obsazeno v roce 1809 a byla zde zřízena nemocnice 1. jezdecké divise generála hraběte Montbreua, v níž bylo léčeno až 87 nemocných. Náklad na ni obnášel v době od 7. srpna do 24. října 10 255 zlatých, kteréž muselo město ze svého hraditi. Po válce žádalo vrchnost, aby náklad na celé panství byl rozvržen, nezdá se, že této prosbě bylo vyhověno, neboť město muselo učiniti půjčku ve značné výši 16 259 zlatých v bankocetlích.

Ze Slavkova Francouzi odtáhli 3. listopadu roku 1809. Slavkov musel spolu se samostatnou obcí ulicí Špitálskou dodávat francouzské armádě každých 10 dní 60 centů mouky a po 80 centech sena a ovsa. Židovská obec musela dodat maso, víno a povozy.

Až do 50. let 20. století vlastnil farní chrám vzácné památky na napoleonské války obdržené darem. Tyto čtyři plukovní standarty byly vystaveny v chrámové lodi. Za doby socialismu byly uloženy do deposita Historického musea ve Slavkově. Tabulka upevněná na zdi chrámu hlásala:

„Estandarten des Kaiserlich Königlichen 2. Uhlanen Regiments Fürst Schwarzenberg, geweiht und erhalten zu Holeschau 1801. Nach Empfang neuer Estandarten abgegeben bei Turas 1830“.

„Standarty císařsko-královského 2. hulánského regimentu hraběte ze Schwarzenbergu, posvěceny a zachovány k Holešovu Léta Páně 1801. Na přijetí nové standarty předáno k Turasu roku 1830“.

Waren bei den Schlachten vom 1805 bei Geislingen…/

Věci k bitvě v roce 1805 k Geislingenu…/,

1809 Eslingen, Aspern und Wagram, 1813 Hanau, St. Croix, 1814 Joinville, Moreviglier, Brienne, St. Aubin und Nogent, Nangis, Villeneuve, Doumarie, Bar sur Aube, Troyes, Lusigni, Arcis sur Aube und Paris“.

Války francouzské roku 1805 a 1809 zubožily lid a peněžní poměry státu. Roku 1810 vláda stáhla kostelní zlato a stříbro, aby si pomohla v nouzi. Hodnota měny klesala dále a drahota stoupala. Roku 1811 sražena hodnota měny v poměru 1:5, ale bez účinku. Byly zavedeny papírové peníze, tzv. „šajny“, „bankocetle“. Kdo měl peníze, byl tím ožebračen. Nemovitosti a potraviny velice podražily. Z kronik: …V kraji v roce 1805 od Vyškova všecko zimní zasetí v nic přišlo, všecko bylo na kopyta vzato, všecky dědiny zničeny na kolik mil, žádnej dobytek tam nebyl, žádný seno ani sláma. Mnoho dětí pomřelo.

K uctění památky padlých a zemřelých sestavil

J. Seifert

 

Zpět diskuse diskuse | počet příspěvků: 28

 
Lazaretní hrob na Zlaté Hoře / archiv: J. Seifert
Lazaretní hrob na Zlaté Hoře / archiv: J. Seifert
Válečný hrob na Frédách / archiv: J. Seifert
Válečný hrob na Frédách / archiv: J. Seifert
Litografie: E. Lami / archiv: J. Seifert
Litografie: E. Lami / archiv: J. Seifert
Hrob na Frédách dnes / Foto: B. Maleček
Hrob na Frédách dnes / Foto: B. Maleček
webdesign: Jaytech