Josef Volf – rolník z Máslojed

Bitva u Hradce Králové v r. 1866

18. 12. 2008

Příspěvek k 140. výročí bitvy u Hradce Králové

Po bitvě

Paměti sedláka Volfa z bitvy u Hradce mají mimořádnou dokumentární hodnotu uvádějící způsob válečných pohřbů a poměrů na vsi. Tím doplňují dobové zápisy z obcí zasažených válečným běsněním v roce 1805. Od Slavkova je poměrně málo zpráv co se týká zacházení s raněnými a padlými . V tom jsou vzpomínky na válku u Hradce originální, o veliké autentičnosti, neboť popisují barvitě dobové zvyklosti užité i u Slavkova. Nepochybně zaujme všechny, které zajímá válečná literatura i historie. Tak silného čtení se zachovalo jen poskrovnu. Paměti sedláka Volfa byly vydány o velice malém nákladu po první válce a jsou zapomenuty. Zůstávají však mementem. Vyšlo mnoho knih o pohybu generálů a armád, ale málo slov je věnováno kapitole o poměrech po bitvě nejen na bitevním poli, nýbrž i o poměrech prostých obyvatel bezprostředně zasažených válkou. J. Seifert

Vzpomínky na válku roku 1866

Když jsme se rozhodli den po bitvě vrátit se domů, putovali jsme od smiřické silnice. V příkopě ležel zabitý rakouský voják, prvý to, ke kterému jsme přišli. Všichni lidé se kol něho seskupili a já po chvíli váhání jsem se naň šel také podívat. Byl oblečen v plášti, ležel obličejem dolů, obě ruce měl podél hlavy natažené a pěstě s prsty ležely ve dvou jamkách svědčících o těžkém skonu muže. Na panských polích k Rodovu bylo vidět tu a tam padlého vojína. V údolí od Máslojed k Sendražicím stál rakouský vůz naložený potravinami. Bratr vylezl na vůz a volal matku, aby se šla podívat, co je tu homol cukru. Matka však zakázala bratrovi se čeho dotknout a sehnala jej s vozu dolů. Poblíž naší vsi ležel na panské louce mrtvý rakouský setník, oblečen v plášti, jenž byl celý od bláta zamazaný. Opodál ležel zabitý důstojnický kůň se sedlem, v němž v pouzdru zastrčena byla pistole. Setník od dělostřelectva byl raněn, spadl s koně a za nohu ve třmenu byl koněm vlečen tak dlouho, až byl kůň zastřelen. Pak si setník nohu ze třmenu vyprostil, odvlekl se nedaleko a skonal.

Také 13 rakouských husarů s důstojníkem se do dvora našeho uteklo a zde s pěchotou pruskou se utkali. Při útěku husarů byl zastřelen důstojník i s koněm v západní straně květinové zahrádky. Byl to hrabě Wreda od 7. husarského pluku. Ještě v poledne hrály po boji v lese Svíbu v Máslojedech dvě kapely veselé pochody a vojáci, mezi těmi i Češi, volali: „Máme vítězství“. Vtom začala prudká střelba ze zahrad a nastalo veliké zděšení mezi vojskem. Přítomný krmič dobytka Luňák, stoje na záspi, zvolal: „Křičíte že máte vítězství a Prajzi se sem vratama hrnou“. Vtom zazněly rány a rakouští vojáci zasaženi kulemi padali. Nastal zoufalý boj po téměř všech dvorcích. Jedna baterie děl rakouských vrazila do vsi a ze dvou děl vypálela po jedné ráně, avšak ze statku Kadečkových zarachotily výstřely z pušek a všechny koně byli ihned postříleni a také většina mužstva. Jiná děla byla postavena v zahradě Malířově, aby odtud po silnici se hrnoucí Prusy smetla kartáčovými náboji ( na způsob velké brokovnice s velikými kulemi). Leč tato 2 děla ani nevystřelila; mužstvo i koně byli postříleni dříve než mohli vystřeliti.

Domů se vracející občané našli po bitvě 3. července domy své povětšině vydrancované a cenné věci vykradené. Když jsme došli do naší zahrady, za stodolou jsme spatřili dvě vyvržená nedonošená telata a vnitřnosti ze dvou březích krav, které byly poraženy. Na dvoře statku leželo několik přeražených pušek a mezi nimi blyštily se kalužky sedlé krve. Odehrál se zde boj pěchoty. Domovní dveře byly dokořán otevřeny a závora silného zámku seknutím přeražena. Ve sklepě matka spatřila ležet oblek rakouského dělostřelce i jeho tesák, kterým zámek přetnul, aby se v domě ukryl. V domě našel otcovi starší šaty, převlékl se a unikl. Ve třech obytných světnicích leželo na zemi 42 raněných vojínů. Byli to většinou Maďaři, Rumuni a Slováci. Ve veliké světnici leželi na postelích dva ranění důstojníci. Uprostřed světnice stál veliký stůl na kterémž se prováděly operace, hlavně amputace, neb se vyjímaly kule či střepiny z těl. V některých usedlostech byli ranění položeni ve stodolách a mlatech. My celá rodina ubytovali jsme se v malé kuchyni a spali jsme na půdě, na slámě z olejky. V celém hospodářství nebyla otýpka slámy ani sena. Nejvíce se zděsila matka, když vešla do chléva, jak zmučený byl všechen dobytek žízní a hladem. A nápadným bylo, jak matka říkala, že nebylo slyšet bečení ani zařičení koní, ani u nás, ani nikde jinde v sousedství. Slepice všechny stály tu schoulené v koutku. Spatřivše matku, rozběhly se k ní, vítajíce ji svým ko-ko-ko, a některé slétly dolů na hnojisko.

Prusové, sotvaže spatřili slepice, vytáhli šavle a všem zutínaly hlavy a ihned si drůbež uvařili. Ve vsi byla pruská posádka, již tvořili zeměbranci, starší to vojáci v počtu 200 mužů se 4 důstojníky a řezníkem. Lékařů zde bylo několik. K ošetřování raněných vojínů sem přišli pruské řádové sestry. Dozor nad vařením pro raněné měla paní von Simon, zvaná Saská paní. Tato paní byla velmi lidumilná a stala se v celém okolí velmi oblíbenou. V hospodě u Kadečků nebylo raněných, byly tam složeny potraviny a porážel se tam rekvírovaný dobytek. Vojáci byli hrubí, až střídající záložníci, tátové rodin se chovali lépe.

V prvou neděli po bitvě, kdy v Hoříněvsi připadla pouť na sv. Prokopa, matka sehnala k nedělnímu obědu trochu jáhel a mléka. Když jsme jáhelník pojídali, amputovali pruští lékaři raněnému vojínovi na stole uprostřed parádní světnice nohu. Pojednou se otevřou dveře u kuchyně, jeden z Prusů podává ve stehně amputovanou nohu u oběda sedícímu otci se slovy: „Pane hospodáři, vezměte to a zakopejte!“ Amputování údů se dělo u nás zticha. Vojíni byli uspáni. Jinak tomu bylo, když z těla vojína dostávali kuli bez uspání. Přitom po dvakráte spustili nešťastní vojíni hrozný křik, že zacpavše sobě s bratrem uši, utíkali jsme za stodolu, až na panskou louku a odtud ještě jsme slyšeli ten hrozný řev. Jeden z raněných vojínů měl šavlí rozťatou hlavu. V horečce tloukl na strany kol sebe rukama. Vedle ležící vojíni prosili, aby jej odtud odnesli, že nemohou vedle něho ležet. Dva lidé přinesli dvířka od záchodu, položili těžce raněného vojína na ně a odnesli jej na mlat do stodoly, a zde jej bez pomoci nechali na dvířkách ležet. Po tři dny jsme s bratrem za vraty stodoly naslouchaly hroznému smrtelnému chrapotu nešťastného vojína, až čtvrtý den utichl - dokonal. Opět dva muži mrtvého odnesli a za stodolou na poli zakopali. Jiný zraněný seděl ve výměniční světnici u kamen v koutku na židli, opřen jsa zády o zeď a o kamna a byl mrtvý. Po několika dnech byly od Prusů postaveny dva veliké stany a sem sneseni všichni těžce ranění vojíni. Velké procento amputovaných vojínů tehdáž zemřelo. Mrtvoly byly pohřbívány civilními osobami na poli za stavením, v němž vojín zemřel, avšak většina jich pohřbena byla u sochy Matky Boží a také v obecní zahradě. Civilní osoby, zvláště ženy, mezi které patřila i moje matka, byly donuceny raněné ošetřovat, ba bylo jim konat službu tu nejodpornější, o které se matka za života vyjádřila, že se sobě diví, že to všechno snesl tehdáž její žaludek.

Rodiče uschovali před válkou několik pytlů žitné mouky pod podlahu parádní světnice na našem gruntě. Avšak na tuto podlahu byli položeni ranění vojíni a tekoucí krev z jejich ran kapala mezi štěrbinami podlahových prken na pytle s moukou. Když po 4 týdnech byla světnice od raněných vojínů vyklizena a ukryté pytle vyzvednuty shledáno, že některé pytle krví scela prosáknuty, všecka pak mouka ztuchlá, ku požívání zcela nezpůsobilá. Na této podlaze až do dnešních časů vidět černé skvrny po krvi. Chléb a zásoby dováželi jedno - i dvouspřežními vozy markytáni. Tyto zásoby rozebrali si ihned Prusové, občané nedostali nic. Vzpomínám, jak jsem jsa velmi hladov, matce vyrval krajíček chleba z klína zástěry, když ona jej dostala od Prusů, aby jej raněným rozdala. Mnohé děti ze vsi a také my, živili jsme se drobnými nezralými hruškami Jakubkami z velikého stromu v naší zahradě. Chléb nebyl vůbec ke koupi. Nebylo co jíst.

Hned po bitvě druhý den sháněni pruskými vojíny po vsi lidé k zakopání mrtvol, leč ves byla liduprázdná.Teprve třetí, čtvrtý, pátý den kdy se počali domů vracet muži, začalo se pilně s pohřbíváním padlých ve stupni rozkladu. V lese vykopány hrobové jámy, jen na štych hluboké a sem narovnány mrtvoly a vyhozenou hlínou trochu přikryty. Kde půda dovolila například na širších cestách v lese, aneb v místech holých bez porostu, pak v polích, kopaly se jámy metr i více hluboké, a vždy se do hrobu kladlo více mrtvých, tu a tam až 100. Padlí leželi oblečeni vesměs v pláštích, jen mrtvoly oloupené byly svléknuté, a tak se stalo, že dozor mající Prus pokynul, aby sobě lidé pláště s mrtvol svlékli, že je mohou dobře upotřebit. Proto chudší lidé pláště svlékali s mrtvol a brali domů.

V hrobě na „šraňku“ se nachází hrob kde je srovnáno na sobě třikrát třicet tři mrtvol a aby jich bylo sto, byl položen jeden padlý navrch. Pohřbívání trvalo až do 21. července 1866, tedy po 18 dnů. Když rolník přišel s čeledí do svého lesa, uteklo již kolik dnů a těla byla ve vysokém stupni rozkladu. I poslal domů pro koně a řetěz, a když kůň byl přiveden, zadrhnul mrtvému vojínu řetěz za obě nohy a táhl jej tak z lesa do hlubokého příkopu 200 metrů dlouhého ve východní části lesa. Zde byli kladeni dva mrtví ve spod a jeden na vrch. Až na malé mezery byl příkop v řadu hrobů proměněn. Když příštího jara před Květnou nedělí jsme hledali kočičky, spatřil jsem v příkopě ležet kuli do pušky. Skočil jsem do příkopu a spatřil jsem celou holou nohu z hrobu vyčnívati, byla celá úplně černá. V zimě se z šachet země slehla a části těl z hrobů vyčnívaly. Z mnoha velkých hrobů, jež ležely výše nad cestami, neb příkopy, prosakoval a cestou neb příkopem odtékal po několik roků z četných těch mrtvol mladých a silných mužů zelenavě-fialový mastný výtok.

Mnozí hospodáři řídící pohřbívání padlých dbali o to, aby se hroby nekopaly na jejich louce, protože by povstaly nerovné hrbolaté drny, což by při sečení vadilo. Na obecním pastvišti dal otec vykopati tři veliké hluboké hroby do nichž sneseno a pohřbeno bylo 282 vojínů. Domácímu lidu při kopání hrobů museli pomáhati i lidé, které Prusové kdekoliv potkali neb chytili. Hospodář byl od Prusů jmenován „Parteiführer“ jemuž vždy přiděleno několik osob. Vždy ráno chodili pruští pěší vojáci s puškami od domu k domu a vyháněli všechny práce schopné muže, a když těch tu nebylo, často museli i ženy zakopávat. Stalo se, že lidé, když padlé pohřbívali, za kolik dnů po bitvě ještě přišli na živé raněné vojáky.

Vojíni pruští odnesli po bitvě nejdříve své raněné a povětšině pohřbili také ihned pruské padlé. Své raněné dopravovali nejvíce do obcí a měst od bojiště na sever položených. Všechny zbraně zanechané na bojišti Prusové po válce sesbírali a odváželi na vozech do Pruska. Náš bratranec sloužil u 14. praporu myslivců a bojoval u Náchoda a u Chlumu byl raněn. Říkal co jich padlo a jak řádí svou rychlopalbou pruské pušky jehlovky nabíjené zezadu. Prusové postupovali v útoku v malých rozptýlených oddílech a využili ke svému úkrytu každou prohlubeň v terénu, aby odtud stříleli v leže. Císařští užívali starou bodákovou taktiku, kdy vojsko postupovalo ve dvou semknutých řadách v otevřeném poli, aby ze vzdálenosti 200 kroků se na Prusy rozeběhlo a je bodáky porubalo. Starý systém pušek nabíjeli ve stoje ze předu.U myslivců z úkrytu lepší střelci stříleli a slabší jim nabíjeli.

Tolik ze zkráceného textu vzpomínek vydaných tiskem r. 1927 v Hradci Králové.

Porážkou císařské armády ztratilo Rakousko mocenské postavení ve střední Evropě a politická jednota Německa získala konkrétní podobu. To nesporně posílilo postavení neněmeckých národů v monarchii a otvíralo cestu k uskutečnění federalistické přestavby říše s nadějemi, později vkládanými do záměrů následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, ukončených tragédií v Sarajevu. Pruská armáda se netěšila dobré pověsti od dob Pruských válek z Rakouskem v polovině 18. století. Na Hané se zpívala tato písníčka:

(Fiala: Česká píseň)

„Jak só živ nezapomeno,

jak se tehdáž dělo,

prajské hosar s dragónem,

povédale, že sem béval špehónem

klanico od voze vzale,

tře dvacítke ran mně dale

potom mně také chtěli voběset“!

Dovolil jsem si přispět k válečným událostem v roce 1866 vzpomínkou hospodáře a očitého pamětníka na poměry ve vesnici, která se stala součástí bojiště. Podobné poměry panovaly i na slavkovském bojišti a okolí v roce 1805.

J. Seifert

(Otištěno ve Věstníku Vlastivědného kroužku v Žarošicích v roce 2006)

 

Zpět diskuse diskuse | počet příspěvků: 66

 
1866 - bitva u Hradce
1866 - bitva u Hradce
Pomník pěšího pluku č. 49 Hess poblíž lesa Holá, okolo r. 1900
Pomník pěšího pluku č. 49 Hess poblíž lesa Holá, okolo r. 1900
Bitva u Hradce Králové v r. 1866
Bitva u Hradce Králové v r. 1866
Obraz z bitvy
Obraz z bitvy
Princ Friedrich Karl bei Koenig
Princ Friedrich Karl bei Koenig
Bitevní vřava
Bitevní vřava
webdesign: Jaytech